Lymfatický systém, soustava (mízní soustava) je jednosměrná soustava lidského těla, vedoucí z mezibuněčných prostor do krve mízními cévami. Větší mízní cévy se označují jako mízovody (např. hrudní mízovod – kde ústí míza do žil).
Funkce lymfatického systému
- odvod tkáňového moku z tkání ve formě lymfy
- obranný mechanismus – mízní uzliny
- odvod tuků ve formě kapének do horní duté žíly
- odvádí z těla produkty metabolismu (škodlivé, nepotřebné látky)
- vede do krve živiny
- míza také lymfa se podílí na stálosti vnitřního prostředí (tzv. homeostáze)
Lymfatické orgány
Slezina
(latinsky: lien, řecky: splen) je orgán, který není k životu bezpodmínečně nutný a její odstranění (například při vnitřním krvácení) nemá ve většině případů pro člověka tragické následky. Histologicky je tvořena bílou a červenou pulpou. Bílou pulpu vytvářejí uzlíky lymfatické tkáně – Malphigiho tělíska, která jsou tvořena z malých B-lymfocytů. Červená pulpa se skládá z vaziva, které je vyplněno krevními cévami. Její hmotnost kolísá v rozmezí 50 – 250 g.
Funkce sleziny
Slezina má několik funkcí. Je článkem imunitní obrany organizmu. Dochází v ní k syntéze protilátek. Slouží také jako krevní filtr s velkým množstvím makrofágů. Ty pohlcují a destruují poškozené nebo zanikající erytrocyty, leukocyty, bakterie a další materiál. Podílí se na recyklaci železa. Funguje jako rezervoár krve. Ve slezině se normálně objevuje krvetvorba ve fetálním období. Po vytvoření funkční kostní dřeně tvorba krvetvorných elementů ve slezině zaniká a objevuje se teprve, když je v organizmu krvetvorných elementů málo.
Uložení sleziny
Slezina je uložena intraperitoneálně v levé klenbě brániční (rg. hypochondriaca sinistra), v rozmezí 9. až 11. žebra, kopíruje průběh 10. žebra, hluboko při páteři. Zespoda je levé ohbí tlustého střeva, zprava pak slinivka břišní a žaludek. Za fyziologického stavu není hmatná. Poklepem na levém boku je patrné ztemnění v axilární čáře v rozmezí 9. až 11. žebra.
Uzlina
malé orgány vmezeřené do lymfatických cév, zejména imunitní funkce mandle – tvoří tzv. Waldeyrův mízní okruh, bojují proti infekci v jednom z přirozených vstupů do těla (tedy hltan).
Mandle
(lat. tonsilla) jsou párovým orgánem lymfatického systému. Jde vlastně o lymfatické uzliny. Rozlišují se mandle krční a mandle nosní. Jsou součástí imunitního systému člověka a některých savců. Jsou prvním místem, kde se zachytávají antigeny, které přicházejí do organismu oronazální cestou. Často jsou proto prvním orgánem v organismu, kde dochází k replikaci viru či pomnožení bakterií.
Brzlík
(latinsky: thymus) je hlavním orgánem pro diferenciaci a funkční dozrávání T lymfocytů. Stejně jako kostní dřeň nebo bursa Fabricii u ptáků je jedním z primárních lymfatických orgánů a významným sekundárním lymfatickým orgánem, jako slezina, lymfatické uzliny nebo mukózní lymfatická tkáň.
V lidské anatomii se thymus nachází v horním anterioru hrudní dutiny za sternem (hrudní kost).
kostní dřeň – vznik leukocytů a dalších elementů imunitního systému (zejm. granulocyty a monocyty)
apendix – významná součást tzv. MALT (mucosa asociated lymphatic tissue – slizniční lymfatická tkáň) systému. Pro velký objem lymfatické tkáně bývá nazýván tonsila abdominalis, tedy břišní mandle.
Kostní dřeň
Kostní dřeň (medulla ossea), lidově morek, je měkká tkáň, která vyplňuje vnitřky kostí savců. Vyplňuje dřeňovou dutinu (cavitas medullaris) dlouhých kostí a prostory mezi trámci houbovité kostní tkáně konců dlouhých kostí, kde se tvoří nové krvninky a krevní destičky (krvetvorba) Je tvořena tzv. hemopoetickou tkání. Krvetvorba probíhá ve všech kostech do 4-5 let.
Druhy kostní dřeně
Tělo obsahuje asi 2,6 kg kostní dřeně. Existují tři druhy kostní dřeně: červená kostní dřeň (medulla ossium rubra) a žlutá kostní dřeň (medulla ossium flava). Oba typy obsahují velké množství krevních cév a vlásečnic. Ve stáří vzniká ještě šedá kostní dřeň (medulla ossium grisea), želatinové konzistence.
Červená kostní dřeň
Červené krvinky, krevní destičky a většina bílých krvinek vzniká právě v červené kostní dřeni. V okamžiku narození je veškerá kostní dřeň červená. Je složena ze sítě retikulárního vaziva, které je hustě prostoupeno krevními vlásečnicemi. S přibývajícím věkem se v dlouhých kostech mění ve žlutý typ. Zůstává však v plochých kostech (lebka), obratlech, pánvi, žebrech, zápěstních a zánártních kostech, kostech pánevních a v kosti hrudní, v dlouhých kostech se udržuje pouze při kloubních koncích v houbovité kostní tkáni. Tento orgán krvetvorby se vyšetřuje nabodnutím hrudní kosti (sternální punkce). Dárci poskytují kostí dřeň z kosti pánevní.
Žlutá kostní dřeň
Vzniká z kostní dřeně červené nahrazováním původního retikulárního vaziva vazivem tukovým, proto je charakteristická žlutou barvou.Přibližně od 20. roku začíná být podíl červené a žluté kostní dřeně vyrovnaný. Krvetvorba zde není.V dospělosti se nachází v prostředních částech dlouhých kostí (stehenní kost, záprstní a nártní kosti, kost lýtková apod.).
Šedá kostní dřeň
Vzniká ze žluté dřeně ztrátou tuku v pozdním věku. Má průsvitný vzhled a želatinový charakter. Krvetvorba zde není.
Apendix
Obvykle 6–10 cm dlouhý a asi 7 mm široký, který vychází ze slepého střeva. Jeho stěna obsahuje lymfatickou tkáň, která zřejmě slouží jako lokální mízní uzlina. Na rozdíl od tlustého střeva je apendix pokryt souvislou svalovinou.
Jelikož konec apendixu je volný, může tento výběžek nabývat různých poloh. Pokud dojde k zánětu apendixu a ten zaujímá neobvyklou polohu, může to ztížit správnou diagnózu, neboť pacient reaguje na palpační vyšetření jinak a bolest je jinak lokalizována.